close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Lapland!!!

17. listopadu 2006 v 17:33 | Anna |  FINSKO
Konečně jsme se vyhrabali a vyrazili do Laponska. Protože jsem se bála, že si nebudu pamatovat všechny možný blbosti, který sem normálně píšu, psala jsem si něco jako deník….Abyste z toho taky něco měli!
Den první - Sobota 11. 11. 2006
Balení bylo hektický, protože jsem se dozvěděla, že odjíždíme v sobotu - čas neznámý, v pátek… Dobrý taky bylo, že jsme s Víťou a Hankou řešili asi do 11pm, kam vlastně pojedem, protože místa, kam jsme chtěli, nebyly udržovaný, teda jako stopy a tak, takže to bylo docela o hubu. No - nicméně, nakonec jsme našli dvě místa - Národní park Ylläs a Iso-Syötte. Tak jsme tam psali, jak to tam vypadá, no - info nám žádný neposlali, tak jsme se nakonec shodli na Iso-Syöte, že tam je to přece jen bezpečnější.
Takže sraz v půl pátý u City Marketu a vlak nám frčel v 18,10 z Rautieasema (vlakáče). Tak jsem si to vyrazila z báglem, běžkama a štanglí lovečáku na výlet. Když jsme se potkali s Víťou a Hankou, tak jsme ten náš cíl ještě rozebírali a nějak došla řeč na to, že ten park vlastně není Lapland! To byl pro mě šok, nějak jsem si toho na těch stránkách nevšimla. Ale nakonec jsem se stím vyrovnala J, páč je to bezpečný a tak. No a nebyli bysme to my, aby hned na vlakáči nezačala sranda! Jízdenky se daly koupit jenz něčeho, co vypadalo jak bankomat a platilo se kartou. VISA měl jen Víťa, tak to zkoušel a nic. No dobrý, koupíme to ve vlaku. Nicméně průvodčí byl nějakej jetej, a radši šel s Víťou znovu k tý mašince na lístky, jestli to přece jen nepůjde. Nakonec to vzdal a lístky do OULU nám prodal ve vlaku. Hurá - jedeme!
Najednou píše Ondra (to je případ z Brna, co studuje v Oulu - stejně jako slovenský případ Michal - oba se k nám v Oulu mají připojit), že prej se překouk a že do toho našeho parku se nedostanem, že tam nic nejede. No supr - tak zase šok, jede se do Ylläsu!!! Laponsko! Takže jsme si v pak měli přikoupit jízdenku až do Kolari, což se nakonec docela prodražilo (páč jsme to nekoupili naráz, ale jako 2 cesty). Víťa, zřejmě plnej mocí z těch změn, je začal uvolňovat a byl to teda nehoráznej smrádeček, ale jako správný kámoši jsme ho v tom nenechali samotnýho.
Cíl se nám z Oulu změnil na Kolari, s přestupama v Lahti, Rihimäki a Tampere, a v Oulu se přidali kluci. Je to docela kousek do Laponska z Joensuu, takže do Kolari jsme dorazili v neděli ráno, po desátý hodině…
Den druhý - Nedělě 12. 11. 2006
Odtud jsme chytli bus do městečka Äkäslompolo. Pani řidička byla taková fortelná nefalšovaná Laponka, škoda, že jsme jí nevyfotili…Bus nás vysadil před hotelem Äkas, kde jsme se poptali, co a jak s trasama, jestli se dá spát ve "wilderness huts", který jsou na trase zadarmo, koupili jsme mapu, pohledy a vzali pár reklamních propisek, skočili di běžek a vyrazili asi ve 12,15. Hned na začátku jsme byli trochu zmatený, kde je značení, nakonec jsme zjistili, že téměř žádný není. Takže info z hotelu o výborně značených cestách byly trošku nepřesný…Ale nejsme béčka, mapa - směr chata Lalvamaja, asi 7km od hotelu a odtud ještě asi 8-9km do Villenkämppä. Bohužel ještě není úplně otevřená sezóna, takž emísto stopy bylo vidět něco, co možná před dvěma týdny byla cesta projetá scootrem. Tak jsme siprošlapávali stopu sami (teda Hanka a Víťa). Asi po dvou hodinách jsme dorazili k tý první chatě, ale to byla zavřená restaurace a vedle přístřešek s ohništěm. Dali jsme pauzu, čokoládu, já jsem zalepila puchýře z úžasných bot avyrazili dál. Kluci po chvíli začali pochybovat, že jdem sobře, na mapě to vypadalo jinak. Tak vyndali buzolu a nakonec jsme se rozhodli vrátit k tý chatě a hledat jinou cestu. Nic - neúspěšně, a to už se začalo smívat. No super- nakonec jsme sice tušili, kudy jít, ale neznačená neprošlapaná devítikilometrová trasa nás přece jen za tmy děsila, tak jsme řešili, co dál. Návrhy typu přespat v přístřešku u ohně naštěstí padnula tak jsme asi po hodie vyrazili po vlastní stopě zpátky k hotelu. To jsme ale před tím volali na pár čísel, který jsme si pro jistotu vzali z hotelu. Nikdonám nebyl schopnej poradit a pomoct, až místní doktor řekl, že kdyby bylo nejhůř a my neměli kde spát, ať mu zavoláme. Cesta zpátky byla dost rozpačitá, bágly na zádech se začínaly pronášet, takž eprvní den docela krize… Když jsme dorazili na hotel, s Víťou jsme šli dovnitř pořešit s recepční, kde spát. Pokoj pro dva v hotelu 100euro, takže nic. Nakonec jsme se recepční nohama rukama domluvili a ona nám asi po 15 minutách, vytočila jedno číslo a dala mi nějakou pani k uchu. Tak jsem jí vysvětlila, že hledáme ubytování na 1 noc pro 5 studentů, co nejlevněji a ona nám nabídla "nocleh" za 60 euro pro všechny. Hurá!!! Berem. Vysvětlila nám cestu, poradila, kde si případně nakoupit a zas jsme vyrazili do tmy. Už veselejší a natěšení na spacák jsme se hnali podle mapy ke škole, kde měla ta paní (Tarja) bydlet.Po cestě jsme potkali polárního zajíce!!! :-). Chvíli jsme váhali, kudy dál,tak jsem jí chtěla zavolat a v tu chvíli se před ními vynořilaTarja, že už na nás čeká. Byla moc milá a vedla nás k jednomu domu. Mysleli jsme, že v něm bydlí a že přespíme někde naštosovaný v jednom pokoji, ale opak byl pravdou. Ten dům byl rozdělený na dvě chaty (3 ložnice, kuchyň, "obývák" s krbem, koupelna a SAUNA!!! Ona nám prostě pronajala chatu za 60 euro na noc, jen a jen pro nás, luxus největší. A chvíli jsme kecali a ona nás zrazovala od toho, abychom někde lítali po parku, že t stopy tam nejsou a chaty nemusí být tak v pohodě. Nabídla nám ubytko až do čtvrtka, první noc 60, ostatní 50 euto za chatu. Byli jsme u vytžení a když s manželem odešli (nechali nám tam voňavý povlečení, ručníky a "podprdeláky" so sauny), tak jsme začali jásat a dohodli se, že tu prostě do čvrtka zůstanem a budem jezdit na výletypo okolí. Takže jsme rozeslali sms pár lidem, aby věděli, že jsme v cajku, vybalili, uvařili večeři, dali saunu a vegetili…
Den třetí - Pondělí 13. 11. 2006
Ráno jsme si trochu přispali a místo v devět vylezli v deset. Byli jsme po neděli dost utahaný. Vybrali jsme si trasu z Äkäslompola na kopec Kukas a oklikou zpátky. Opět cestabyla značená tak, že mapa a buzola byla nejjistější. Potkali jsme první sobíky, docela stádo, tak jsme je hned museli vyfotit. Pak jsme si to štrádovali směr Kukas. Na rozcestí jsme zvolilitrasu černou, přes hřeben. Bylo to docela dobrý včetně značení až nahoru, i když jsme si prošlapávali cestu. Ale krajina a sobi fakt stáli za to! Nahoře na kopci jsme dali pauzu na čokoládu a čaj a že se vydáme dole kopcom… No, nejdřív to šlo, protože značení byly vysoký dřvěný kůly. Tak jsme "sjezdovali" v hlubokym sněhu jak diví a držkopády nebraly konce. Jenže po chvíli nám ztuhnul úsměv, páč kůly skončily a babo raď. Opět se začalo stmívat, ochladilo se a foukal vítr, ale nakonec jsme objevili krátký sloupek coby značení. Skoro nebyl vidět a další už vůbec ne. Takže jsem byla docela ráda, že Víťa, Michal a Hanka dobře viděli a kůly nakonec nějak našli, potože já jsem neviděla nic. Skoro za tmy jsme dorazili asi do půlky cesty na Kotamaju, takže jsme se vykašlali na okliku a vzali to po úpatí kopce směr Äkäslompolo. Opět s čelovkama, ale s mnohem lepší náladou, protože jsme věděli, že nás čeká supr chatka a sauna. Kluci ještě dojeli do obchodu a pak jsme šli kuchařit večeři. Dali jsme si osudovou nálož fazolí s párkama a topinkama, pivko, slivku a saunu a po půlnoci jsme zahučeli do postele.
Den čtvrtý - Úterý 14. 11. 2006
Ráno jsme vyrazili na výlet, máme před sebou asi 20 km, z toho dokonce 8km by mělo být osvětlených! Vzali jsme to po chodníku a první, na co jsme narazili, byli sobi v civilizaci. Potulovali se kolem baráků, jak hladový psi. Opět překvapivě hledáme cetu, opět se radíme s mapounaštěstí jsme šikovný pionýři a cestu jsme našli…Po cestě nám Hanka demonstrovala, jak se k sobě tulí sobi, taky jsme si hráli na soby přecházející přes silnici, mezitím jsme dost a dost hlásili barvu!, učili jsme našeho slovenského kamaráda něco ze slovenštiny - viz. drevokocúr(veverka) a tri niti v riti(tanga) J a nakonec to Víťa zakončil písní: Denně vožralej, denně vožralej, mám velikej pupek, smrdim a jsem špinavej, hodně piju, jim, ženský nebalim, a když přijde DREVOKOCÚR, tak to rozbalim…pokud by vám to neznělo moc vtipně, tak vás chápu, museli byste tam stát na těch běžkách a bejt v tom samym rozpoložení…
Taky jsme narazili u Velhon kota na WC, který měly drsný označení (viz. foto). Pak už jsme si to vesele stoupali na Tunturujärvi, opět v čerstvym sněhu, takže jsme si razili cestu sami. Nakonec jsme tam dorazili, byl tam přístřešek, ohniště s grilem a hořel tam ohýnek - idylka…Potkali jsme tam Fina, ten přijel, opekl buřtíka, pokecal a zmizel. Docela dobrej týpek, říkal, žw procestoval 52 zemí, znal český města, prej má 12-cti letýho syna…no dost výřečnej (na Fina)!
Odtud už nám to frčelo výborně, supr udržovaná stopa v obou směrech, plocha na bruslení…Byli jsme nadšení, takže jsme se do toho dost opřeli a pak si dali asi 4km dlouhej "černej" sjezd - docela adrenalin. Už to bylo skoro za tmy, takže i romantika takhle pod osvětlením. Doma jsme dali vynikající polívku - mix:zeleninová, kuřecí a žampionová. Taky na masáže po sauně dneska došlo. Ještě jsme si naplánovali na další den trasu 30 km (v udržovaný stopě). Nakonec jsme za dnešek ujeli 21 km, takže jsme byli utahaní a nakonec šli spát…
Den pátý - Středa 15. 11. 2006
Náš plán ujet 30kmse prostě a jednuše zhatil poté, co jsme prostě nevstali.Vyjeli jsme až kolem poledne, ale i přesto jsme měli dobrej plát. Dojet pod sjezdovku a v případě rozumnýho počasí i ceny vyjet lanovkou na nejvyšší kopec Ylläsu a pak se vrátit okruhem přes nějaký přístřešek s ohništěm (opect buřtíky) domu. Opět jsme překvapivě tápali v mapě, kudy kam a nakonec (než abychom šlapali znuvu v hlubokým sněhu) jsme si dali výstup po černé stopě (ten, co jsme včra v závěru cesty sjížděli). Nakonec jsmese dostali až pod sjezdovku, byla suprově osvětlená, už zdálky jí bylo vidět. Ale museli jsme nějak překonat pár úseků okolo silnice a somzřejmě zvolili cestu nejmenšího odporu - tam, kde bylo jen po kolena sněhu. Takže taková Hanka má docela supr video, jak se hrabe v tom hlubokým sněhu do kopce… Nic - sjezdovka nevypadala špatně, jen děsně foukal vítra bylo vidět otva na krok. Asi 3 lyžaři se tam o něco pokoušeli, ale my jsme se rozhodli nahoru nejet (páč dolu bysme to museli sjíždět, to by asi nebylo úplně bezpečný…A protože byla zima, pomalu jsme to stočili "domů"a vyprdli se na buřty. Zpátky nám to frčelo, ale tak supr jako včera ten černej sjezd nebyl - sníh byl težší a nebylo to jěště osvětlený Ale abychom se neošidili o adrenalinovou denní dávku, vzali jsme to na běžkách přes jezero. Chvílema jsem měla docela vítr, když mi pod nohoma místo krásnýho sněhu prosvítal napůl roztátej led… Páč jsme přijeli dřív, najedli jsme se a dali spací pauzu do osmi. Pak začal náš "večerní program" - žolík, kostky, hrátky vesněhu (bitva s lopatama, "Husky"baba, skoky do hromady sněhu), sauna, různý hry nehry, slivovice, čaj s rumem a tak to šlo asi do šesti ráno, teda jen Víťa s Ondrou to zabalili dřív, nějak vyměkli.
Den šestý - Čtvrtek 16. 11. 2006
Po dlouhý noci jsme prospali celý dopoledne, protože jsme se už nikam kromě na bus doKolari nechystali. Teda vlastně odpoledne jsme se byli podívat v místní škole, docela zajímavý. Mají tam supr vybavení, jen 31 dětí a 2 učitelky. Tarja (na naše pí. Domácí) tam dělá ředitelku, a řikala, že sama má třídu (smíšená - předškolní věk až 4. třída) - docela mazec!!! Pak jsme pouklízeli a ještě dali žolíka - poprvé jsem VYHRÁLA!!! Ve čtyři jsme byli domluvení s Tarjou, že předáme chatu a zaplatíme. Tak jsme na ní čekali asi 10 minut a už jsme se chtěli rozdělit, že by tři jeli do krámu a já s Ondrou bysme na ní počkali. Tak jsem jí zavolala, kde je a ona, že na nás čeká v hlavní chatě. Docela zvlástní, vůbec si chatu nepřevzali, prostě jsme jim zaplazili, dali klíče a oni si to ani nezkontrolovali. To je fakt na Finsku krásný a neuvěřitelný!!!
Pak už jsme frčeli na bus - od Äkäshotteli do Kolari a odtud vláčkem do Joensuu. Kluci s námi jeli do Oulu. Po cestě jsme hráli Macháčka a dopili všechnu slivovici, docela se nám zadařilo a bylo veselo…Tolik Macháčků a šesti-indiánů mi snad ještě nikdy nepadalo… Pak tam Víťu začaly obletovat děti, co s náma byly ve vagónu. Vypalovaly si zobáky, popíjely a to bychjim typlatak třináct. Nakonec z nich vylezlo, že jim je patnáct, jen tomu chlapečkovi, co s nima byl a víc něž randil s jednou z těch krasotinek, tomu bylo třináct…
Kdyžkluci vystoupili v Oulu, asi v jedenáct večer, měli jsme čas až do půl šestý, kdy jsme přestupovali na vlak do Helsinek - Tikkurily v Tampere. Tak jsme to celý prospali, v Helsinkách pak skočili na Pendolino (jeli jsme až 215km/h), teda "skočili". Měli jsme místenku (tady jsou automaticky místenky) do 5. vogónu, ale nemohli jsme se do něj dostat, tak jsme tam zmateně pobíhali s tim ,že jim zamrzly CD-romy, ale nakonec jsme zjistili, že dva vagony odpojujou a že náš vagón je jinej…J Cesta nám nakonec trvala 18 hodin a neměli jsme zpoždění!!! Český dráhy - máte se co učit!
Před polednem jsme byli v Joensuu a teď jsem doma, na gauči a píšu a píšu…
Takže - sláva nazdar výletu - bylo to parádní!
Díky Víťo, Hanko, Ondro a Michale!!!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Honzik Honzik | 26. listopadu 2006 v 20:16 | Reagovat

Úžasný. Bledá závist. Tady je to stále: Do práce, spát, do práce, spát, do práce .....to je bordel.

Žádnej zážitek. Jen tenhle víkend bylo vrůšo na chalupě. Bylo nás tam asi 22 a bylo to super.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.